Zavřu oči a zaposlouchám se do muziky, je to Bodaiju a hlavou se mi honí tisíce myšlenek. Vidím tam něco..příběh..
.....
Vidím zasněženou pustinu a dvě osoby. Jsem to já a ten druhý člověk jsi ty. Stojíme naproti sobě, navzájem se díváme do očí a ty jsi celý od krve,kape do běloučkého sněhu. Z očí mi tečou slzy, jedna za druhou, takhle to nemělo skončit. Chci ti pomoci, chci ti nabídnout pomocnou ruku, ale pokaždé když se o to pokusím ruka se ti rozpije. Je mezi námi nějaká stěna? Nenávidíš mě? Pusť mě k sobě do srdce, ale tebou projede další čepel. Před očima se mi naskytnou vzpomínky na tebe a tvé přátele a potom..potom si vybavím tvůj úsměv, otočím se. ,,Sbohem" zašeptám a začnu pomalu mizet a stejně tak i tvoje rány a čepele, které tebou naskrz projely. To já jsem ta tvoje bolest? Chci už být navždy tvůj úsměv.
......
Tak tohle jsem viděla, když jsem zavřela oči a možná se to nezdá, ale ať zavřu oči kdykoliv u téhle písničky pokaždé si vybavím něco jiného.
,,Nenávidíš mě? Neskrývej to, když máš ruce nad hlavou a utajuješ přede mnou pocity. Jsi jako strom Banyánu"
Foxii

































Krásné! :)